Jak byste se bránil útoku nemrtvých?
Některým možná tahle otázka bude
připadat povědomá a máte pravdu, vypůjčila jsem si jí z časopisu Pevnost
4/2011, který se tento měsíc věnuje Zombie.
Na straně 11 položili tuto otázku autorům se "zombie" tematikou. Shigor Birdman by všechny zombíky postřílel; Juraj Červenák
by vůbec nebojoval a rovnou se přidal k zombíkům, prostě je lepší být
na vítězné straně nemrtvých, než na straně poražených lidí; a Dušan D. Fabian by se sice snažil všemožně bránit a nakonec by zkusil "prkennou chůzi a sborově mrmlat: Im-ho.tep…".
Tak jsem si tuto otázku zkusila položit já: Jak bych se bránila útoku nemrtvých?
Popravdě
vůbec netuším, neumím bojovat ani střílet ze všech možných kulometů,
které pochopitelně ani nemám doma. Nemám se svými bojovnými hrdinkami
nic společného, tedy až na jejich nerozvážnost, zmatenost a neschopnost
se vyznat ve svých pocitech. Takže skutečně nevím, co bych dělala.
Asi
bych se zabarikádovala nábytkem doma a modlila se, aby zrovna můj dům
vynechali, ať si jsou zombii k sousedům, ti určitě budou chutnat mnohem
lépe než já.
Kdyby ke mně však
skutečně vpadla banda zombíků, asi bych křičela, co by mi hrdlo
dovolilo, třeba by jim alespoň praskly bubínky v uších nebo oční bulvy,
vřískat totiž umím pořádně.
Křik by
je asi nezastavil, tak bych se možná po těch dotěrných a sápajících
obludách něčím ohnala, ale při mém štěstí by je to jen ještě více
naštvalo. Není nic lepšího než být v jedné místnosti s bandou
rozzuřených zombie.
Nakonec, tedy
pokud bych ještě mohla a nebyla už dávno ožraná na kost nebo bez mozku,
bych se asi dala na útěk, jen nevím, kam bych měla utíkat a stejně
nejsem moc dobrý běžec (i když, kdyby mi šlo o život, možná bych se
překonala), takže by mě stejně zombie dostali a sežrali mi můj přiblblý
mozeček. Mohla bych jim jen přát, aby se udávili…
Takže to by byl můj konec při útoků nemrtvých - zaživa sežraná zombíky!
Komentáře
Okomentovat